Cestovatelův průvodce po Imagináriu: Jak přežít s dítětem 6–10 let

Tady se nestojí. Nikdy. Nikdo tu nedokáže být v klidu déle než pár vteřin. Jestli mě pošlete pro něco do jiného pokoje, poběžím tam. Proč bych měl jít pomalu, když můžu běžet?

Taky občas zakopnu. Spadnu. Převrhnu pití. Ale to není schválně! Moje tělo se pořád mění a zvětšuje, takže když si zrovna zvyknu na svoje nohy, už mám o dva centimetry nohy delší.

A víte, co je zvláštní? Že běhat, skákat a dělat kotrmelce zvládnu skvěle. Ale když mám jen klidně sedět a psát úkol, najednou mi tužka pořád padá z ruky a ruka se mi ne a ne udržet v klidu. Možná bych se měl víc hýbat, abych se pak uměl nehýbat? Možná by pomohly zábavné pohybové hry pro děti?

Kde mám ponožky? Nevím. A co čepice? Taky nevím. Nechápu, proč bych si měl pamatovat, kde mám věci. Máme přece doma plnou skříň jiných, ne?

Můj mozek je zahlcen důležitějšími věcmi. Třeba proč je voda mokrá, kolik zmrzliny bych dokázal sníst, než mi bude špatně, nebo jestli bych dokázal postavit dům jen z LEGO kostek.

Jasně, chápu, že pro vás je otravné hledat bačkory každé ráno, ale zkuste to vidět mojí logikou: Proč bych si měl pamatovat něco, co se dá vždycky nahradit jiným? Bačkory se dají půjčit. Ponožky jsou všude. Učebnice má spolužák. Nezdá se mi to jako problém.

Moje hlava je jako přepínač televizních kanálů, který neovládám. Chci se soustředit, ale najednou mě napadne “Co kdybych měl vlastní zoo?” a už přemýšlím, jak bych ochočil tygra.

Taky se mě pořád ptáte, jestli něco chápu. „Chápeš to?“ Nevím. Nevím, co to znamená „chápat“. Ale když řeknu „Jo, chápu!“, přestanete mluvit, takže to říkám automaticky.

Někdy se mi stane, že dělám něco, co mě baví, a najednou úplně zapomenu, že existuje svět kolem mě. Ale pak mi někdy nejde vůbec se soustředit a vy říkáte „Soustřeď se!“ No, kdyby to bylo tak snadné, tak už bych to udělal, ne?

Možná by pomohlo více herního cvičení pro děti, které by moje myšlenky ukotvilo.

Jeden moment se cítím jako superhrdina, kterého nic nerozhází, o pět minut později jsem největší chudák na světě, protože nemůžu dostat sušenku před večeří.

Taky nechápu, proč se pořád ptáte „Proč brečíš kvůli takové maličkosti?“. Pro mě to není maličkost! Moje emoce jsou jako blesky v bouřce. Objeví se z ničeho nic a nedají se zastavit.

A víte, co je nejhorší? Že když se zlobím nebo smutním, vy mi říkáte „To přece nic není.“ Ale pro mě to něco je! A když říkáte, že ne, mám pocit, že mi nevěříte. Možná jen potřebuju, abyste uznali, že mám právo se tak cítit. I když je to jen kvůli sušence. Vždyť sociální vývoj dětí je taky cesta.

Vy milujete slovo „jednou“. „Jednou budeš rád, že se to učíš.“ „Jednou to pochopíš.“

Co to znamená?! Já vím, co je teď. A „teď“ znamená, že chci hrát hru, koukat na YouTube nebo běhat venku.

Podle mě „jednou“ znamená „někdy v neznámé budoucnosti, kterou teď vůbec nemusím řešit“. Takže když mi řeknete „Jednou mi za to poděkuješ!“, je mi to jedno, protože „jednou“ zatím neexistuje.

Vy mi říkáte, že musím dělat úkoly, chodit brzo spát a nespat se sladkostmi. Ale můj oblíbený YouTuber říká, že sladkosti jsou v pohodě, že úkoly jsou nuda a že hráči Fortnite jsou chytřejší než vědci.

Proč bych měl poslouchat vás, když můj influencer má milion sledujících a vy jen mě? Logicky vzato, on asi ví víc, ne?

Ale nebojte se. Vy jste pořád ti nejdůležitější. Jen je svět velký a já se snažím pochopit, jak vlastně funguje. A i když občas víc poslouchám obrazovku než vás, pořád si všímám, jak se smějete, když si spolu hrajeme. A i to je pro mě forma pohybu a vztahu.

Jsem obyvatel Imaginárie. A pokud se vám zdá, že moje chování nedává smysl, je to jen proto, že vy jste ze světa, kde platí jiná pravidla.

Můžeme si ale vzájemně trochu pomoct. Vy se můžete pokusit pochopit můj svět a já se možná časem naučím chápat ten váš.

A pokud ne? No… jednou to pochopím. (Nebo taky ne. Ale hlavně, že mě budete mít pořád rádi.)