Když dítě nechce na kroužek: Kdy je to běžné a kdy už je dobré zpozornět?
Je úterý odpoledne, za půl hodiny začíná trénink a dítě najednou oznámí, že nikam nejde. Minulý týden přitom přišlo domů nadšené. Co teď? Přemlouvat? Nechat ho doma? Nebo rovnou začít přemýšlet nad jiným kroužkem?
Jedna univerzální odpověď neexistuje. Stejně jako se někdy nechce do práce nebo jít běhat nám dospělým, nemusí se pokaždé chtít ani dětem. Důležitější než samotné „nechci“ proto bývá zjistit, co se za tím tentokrát skrývá.
Jedno „nechci“ ještě nemusí nic znamenat
Dítě může být unavené po škole. Může se mu chtít zůstat doma u rozehrané hry. Venku prší. Nebo se mu jednoduše nechce převlékat a někam vyrazit. To všechno jsou chvíle, kdy může dávat smysl dítě trochu povzbudit a připomenout mu, že minule si trénink užilo.
Pravidelnost je totiž jednou z věcí, které se děti díky sportu postupně učí. Stejně tak poznávají, že ne každá chvíle musí být jednoduchá nebo příjemná. Něco se nepodaří napoprvé, někdy prohrají a někdy se jim prostě nechce. I to je součást sportu.
Hlavně nedělejme z jednoho odmítnutého tréninku ukvapený závěr, že dítě zkrátka „není sportovní typ“. Za nechutí k pohybu se totiž může skrývat spousta různých důvodů.
Jiná situace ale nastává, když se z jednorázového „nechci“ stane pravidlo…
Místo přesvědčování zkuste nejdřív naslouchat
Když se dítěti na kroužek nechce opakovaně, nemusíme hned hledat radikální řešení. Mnohem užitečnější může být začít otázkou.
„Trápí tě něco?“
„Je něco, kvůli čemu se ti tam nechce?“
Odpověď nemusí přijít okamžitě. A možná nebude ani tak konkrétní, jak bychom si představovali. Postupně ale můžeme zjistit, že dítěti vadí určitá aktivita, nepohodlo se s kamarádem, bojí se, že něco nezvládne, nebo mu není příjemný způsob, jakým s ním někdo na tréninku komunikuje.
Všímejte si i toho, co se děje po tréninku
Někdy nám dítě ani po předchozích otázkách neřekne, proč na kroužek nechce. Hodně ale napoví jeho chování před tréninkem i po něm. Pokud se mu před odchodem pravidelně nechce, ale po lekci vybíhá spokojené, vypráví, co hráli, a ukazuje, co nového se naučilo, může jít spíš o problém se samotným odchodem z domova.
Pokud ale špatný pocit přetrvává i po tréninku a situace se opakuje, stojí za to zpozornět!
Doc. Tomáš Perič, odborník na sportovní přípravu dětí z FTVS UK a hlavní garant metodiky Gymnathlonu, doporučuje rodičům sledovat právě to, jaký pocit si dítě z tréninku odnáší domů. Nemusí pokaždé odcházet nadšené. Dlouhodobě by pro něj ale sport neměl být spojený především se strachem, stresem nebo pocitem, že není dost dobré.
Povzbudit ano. Tlačit za každou cenu ne
Tady bývá hranice pro rodiče asi nejtěžší.
Když dítě při prvním zaváhání necháme doma, může se naučit, že nepříjemným situacím je jednodušší se vyhnout. Když ho naopak budeme nutit chodit někam, kde se dlouhodobě necítí dobře, můžeme vytvořit velký problém.
Citlivá reakce proto nemusí znamenat automatické „dobře, tak už tam chodit nemusíš“. Stejně tak ale nemusí znamenat „zaplatili jsme to, takže tam chodit budeš“.
Může vypadat třeba takhle: „Dnes to ještě zkusíme. A potom si v klidu řekneme, co ti na kroužku vadí a co s tím můžeme udělat.“
Někdy pomůže rozhovor s trenérem. Jindy změna skupiny. A někdy skutečně zjistíme, že konkrétní kroužek dítěti nesedí a bude spokojenější jinde.
A co když chce opravdu skončit?
Ani to nemusí být selhání.
Děti postupně poznávají, co je baví, v čem se cítí dobře a co naopak není pro ně. Zvlášť v mladším věku nemusíme za každou cenu hledat jeden sport, kterému zůstanou věrné dalších deset let. Právě pestrost, na které stavíme také u nás v Gymnathlonu, je v dětském věku důležitá.
Než ale kroužek definitivně ukončíte, zkuste si společně ujasnit jednu věc: Nechce dítě sportovat, nebo už nechce chodit právě na tento kroužek?
Možná mu nesedí konkrétní sport. Možná kolektiv nebo způsob vedení. A možná jen zjistilo, že ho mnohem víc baví něco jiného. Změna kroužku pak nemusí znamenat, že dítě „u sportu nevydrželo“. Může být jednoduše dalším krokem k tomu, aby našlo pohyb, ke kterému se bude chtít vracet samo.